Kazuistika

PŘÍBĚH DAVÍDKA

Iva a Milos Forejtarovi

Syn David od narození prakticky v kuse plakal. Spal pouze 3-6 hodin denně u mě v náručí. Situaci jsme se řešili s lékaři. Všechno se svedlo na bolest bříška, Měl ABKM. Neznali jsme nic jiného než pláč dlouhé měsíce. Nechápali jsme, co se děje. Na čtrnácti měsících věku byl schopen spát už i dvě hodiny v kuse, my doufali, že už bude jenom lépe.

Davídek nebyl šťastné miminko, které by se na nás usmívalo, nijak zvlášť se kromě pláče neprojevoval. Jeho sestřička velmi trpěla, nikdo na ni neměl čas nebo sílu. V té době jsem spala max 5 hodin denně. Na patnácti měsících začal chodit, vydržel u anglických pořadů pro batolata. Zabavil se sám. Počítal, rozhazoval a řadil věci. Neplakal už tolik. Ale na sedmnácti měsících věku se vše rapidně zhoršilo. Dětské říkanky a hry nesnášel, hračky nepoužíval. Jeho oblíbenou hračkou byly dva barevné plastové kroužky. V každé ruce nosil jeden. Ale říkala jsem si, tak proč ne! Hlavně, když pořád nebrečí. Pak jsme si všimli, že nekouká na nás, ale dívá se za nás. Stále se skoro neusmíval, neopakoval, neukazoval. Vyhledala jsem lékařku, ale byl ještě malý. Všechno, z čeho jsem měla radost, najednou ztratil. Hrál si pouze s kulatými plastovými víčky od boxů na potraviny, která roztáčel. Dělal to hodiny. Přišlo léto, Davídek běhal po zahradě, nikoho si nevšímal, na volání nereagoval (ani na jméno), skoro nespal.

Celou dobu jsem JÁ ale měla před očima živé srovnání. Chlapeček mé sestry je totiž jen o dva měsíce starší než Davídek. Touto dobou byl rozdíl mezi oběma chlapci již děsivý. Věděla jsem, že s Davídkem není něco v pořádku. Měl svůj svět, úplně jiný než náš. Pak nastal čas osmnáctiměsíční prohlídky
a M-CHAT-R dotazníku. Díky bohu.

Davídek byl nezvladatelný, vztekal se. Hodiny stál na mostě nad rychlostní silnicí a díval se dolů na osobní auta, kamiony, autobusy... Nic neřekl, na auta neukazoval, nezamával.. Celé dny, týdny, měsíce, každý den... A já s ním, zoufalá. A najednou si uvědomím, že letní prázdniny jsou dávno pryč
a my stojíme pořád na tom stejném mostě, je únor, je mi zima, mrholí, Davídek má druhé narozeniny.... A já naprosto zlomená. Dodnes si pamatuji ten pocit. Nikdy na to nezapomenu.

Zbořil se mi svět. Nechtěla jsem tomu věřit. Vysoká pravděpodobnost poruchy autistického spektra - cože? Davídkův zkušený pediatr ale nechtěl na nic čekat a donutil mě jednat hned. Nechtěla jsem jezdit nikam na terapie, nechtěla jsem tomu vůbec uvěřit! Chtěla jsem počkat, zda se to nezlepší. Chtěla jsem vyšetření pedopsychiatra, dětského neurologa. Chtěla jsem slyšet, že nemá žádnou poruchu, že je jen pomalejší... Našeho pediatra chovám dlouhé roky ve velké úctě. Poslechla jsem ho. Zavolala jsem do CTA hned. Díky Bohu! Davídkovi bylo 19 měsíců, když jsme se s paní doktorkou Straussovou setkali poprvé. Nevěděla jsem, co si mám ale myslet. Terapie, která je o chování rodiče k dítěti? K dítěti, které svého rodiče nevnímá? Cože? To nezvládnu! Náš syn nám ale již po PRVNÍM setkání ukázal, že to funguje. To nejhorší jsme za sebou ale stále ještě neměli. Davídkův pád byl teprve na začátku a trval dalších dlouhých sedm měsíců. Až za tu dobu jsem si sáhla na dno.

Když už jsem netrávila hodiny na mostě, stála jsem u sudu na vodu, do kterého chlapeček celé dny házel drobné kamínky. Když jsem chtěla, aby šel domů, dostal hodinový záchvat. Ležel v dešti v bahně a kopal. Za dva měsíce naplnil polovinu 300 litrového sudu.

Byly to ty jeho druhé narozeniny, možná měsíc, dva po nich, když jsem se ze dna odrazila. ADOS testování potvrdilo střední příznaky PAS. Byla jsem přítomna testování, viděla sem, co syn dokáže a nedokáže. Neměla jsem pochyb. Po druhých narozeninách se Davídek začal lepšit, slyšel na jméno, usmál se, dokonce ukazoval prstem na oblíbené ovoce. Naděje je tu! Konečně! Naše cesta nebyla jednoduchá, je to příběh obrovského trápení, pláče, strachu a naděje.

To, že řízenou stimulací rodiče lze měnit vývoj mozku dítěte, jsem slyšela už při první terapii. Popravdě, poprvé jsem si to dokázala v reálu představit až při účasti na semináři, kde jiné tři maminky představovaly úspěchy svých dětí s PAS díky terapii OTA. Celou kazuistiku jsem probrečela. Už jsem to konečně pochopila. David je batole s PAS. Ale jeho mozek lze ovlivnit. Jsou mu přesně dva roky, před většinou dětí s PAS má náskok. Prvních sedm měsíců terapie nebylo snadných. Okamžitě ale po první návštěvě v CTA jsem dostala novou naději. Jsem šťastná, že jsme začali s terapií hned. Kdybychom začali s terapií později, ztratil by nejdůležitější měsíce.

V září 2020 začal synek dokonce docházet několikrát v týdnu na dvě hodiny do soukromé školky (děti ve věku 2-3 roky) pro rozvoj hry a kvůli socializaci. Rozdíl mezi ním a ostatními dětmi byl ještě dlouho samozřejmě patrný. Ty dvě hodiny, které ve školce strávil, odpovídaly jeho potřebám. Pokud byl ve školce déle, uchyloval se k nežádoucímu chování. Byl přehlcený podněty a potřeboval si ulevit. Běhal čáru a stáčel oči. Pokud jsme ale trávili čas u přátel s jedním nebo dvěma dětmi, UŽ jsme nežádoucí chování nepozorovali, naopak!

V záři 2021 byla synovi přidělena do soukromé školky asistentka a chlapeček pokračuje v dopoledním režimu, navštěvuje školku na 3,5 hodiny. Pokud by ho nepotkávaly dětské nemoci nebo covid karantény, byl by schopen školku navštěvovat každý den. Dle vyjádření paní učitelky je Davídek schopen zapojit se do všech aktivit. Ještě nesvede vyprávět, co ve školce ten den dělal, ale už se s námi snaží dělit o zážitky. Umí oslovit i cizí dítě a navázat s ním kontakt.

A co je nejdůležitější - David se směje! A já se směju s ním. Směje se každý den, perfektně rozumí tomu, co říkám, hraje si sám i s námi - zvládá hry jako domino, člověče nezlob se. Má zájem být s dětmi, zná říkanky, čte a vyjadřuje emoce a krásně mluví! Chce dělat všechno, co dělá jeho starší sestřička.

Když býval ze školky unavený, stavěl věci do řady nebo se točil a díval se na svět tím svým způsobem. To už dnes naštěstí není pravda. Věřím, že ty dny se už nikdy nevrátí. Davídek na 3,5 letech vystupuje z klinického obrazu dítěte s PAS.

Není to vždy perfektní. Když není odpočinutý tak, jak by on sám potřeboval, uchyluje se (k pro nás) nežádoucímu chování. Je svůj, má své záliby, ale pro nás je to všechno obrovský úspěch. Já vím, co všechno jsme společně dokázali a jak jsme to dokázali. A vím, že toho ještě hodně dokážeme.

Jsem vděčná našemu pediatrovi, který mě donutil začít situaci řešit hned, i paní doktorce Straussové a celému jejímu kolektivu v CTA za ZÁZRAK.